|
|
V následujích devíti kapitolách naleznete chronologický sled událostí. Těm z vás, kteří již pobývají v zahraničí déle, může spousta věcí připadat naprosto banálních. Můžete se pozastavovat nad nevědomostí a naivitou jak mou, tak mých kolegů.
Každý ale někdy začínal...
Dnes už jsem také zkušenější a vidím i spoustu kopanců ze své strany. Avšak i kdyby jich bylo sebevíc - nelegální praktiky Rimecu a Atlanca to neomlouvá...
1. díl - Odlet
2. díl - London/Stansted - přestup
3. díl - Zapojení do pracovního procesu
4. díl - Kuřácké peklo
5. díl - Příjezd Daddyho Weldera
6. díl - Bankovnictví na irský způsob
7. díl - Richard má padáka
8. díl - Jaroslav
9. díl - Epilog
18.9.2005 Neděle - Odlet
Po nekonečném čekání v bezcelní zóně konečně nasedáme do letadla. Tomáše a Davida znám teprve od rána - na dalších 6 měsíců z nás mají být kolegové. Pojíždíme na runway, nabíráme rychlost, odlepujeme se od ruzyňského letiště a ...mě teprve teď všechno dochází...
Poslední 2 dny byly fakt hektické...
V pátek jsem se probudil v kanclu na zemi, vylezl ze spacáku a došoural se do sprchy o patro výše. Příštích 12 hodin v práci. Hnusná představa. Pustil jsem na sebe horkou vodu a zavzpomínal na Nový Zéland. Původně jsem se tenkrát vrátil do Čech jen na pár týdnů. Plný elánu, jak procestuju celý svět. A místo toho jsem zkejsnul v Eurotelu skoro 5 let. Člověk za tu dobu strašně zleniví - sny mu sice zůstanou, ale odvaha se postupně vytrácí.
Kouknu na hodinky - a sakra! Házím na sebe čisté hadry, řítím se po schodech dolů a rozrážím dveře do kanclu.
7:00. Uff! Rychle se loguju a záhy vybírám pracovní tempo pro dnešní den - z nepřeberné nabídky vítězí motto "Hlavně přežít".
A docela se daří, je fakt klid.
V půl jedenácté Martinovi zvoní telefon.
"Ne, nerozmyslel! A anglicky taky tak dobře neumim! A vůbec - proč teda nezavoláte mému kolegovi - má u vás svůj životopis už 2 měsíce!"
Rychle jsem zbystřil.
To už stál Martin u mého stolu a se slovy "Teď se kurva snaž!" mi vrazil telefon k uchu.
A UŽ JSEM V TOM LÍTAL...
Po 20 minutách jsem položil telefon a musel na vzduch...
Dělat v zahraničí klukům ve fabrice supervisora, to je síla.
Odlet za 46 hodin bohužel taky.
Takovou nabídku člověk dostává jen jednou za život a do ciziny stejně chci, jenže...
NE TAKHLE NARYCHLO.
Přes agenturu? Žádné nadšení.
Na druhou stranu je to právě ta jistota, kterou člověk postupem času vyhledává. A navíc docela slibná jistota - dobrá pozice, velká agentura...
A půlrok není zas tak dlouhá doba, tak co!
Po chvíli přemýšlení NÁSLEDUJE ŠÍLENÝ MARATTON:
Domluvit se se šéfem, jestli mě vůbec pustí.
Zavolat domů, že odcházím z práce a v neděli odlétám.
Úprk na personalní odd. na hlavní budově - sehnat někoho v době oběda není až taková prdel, jak jsem si myslel.
Podepsat výpoveď.
Konečně telefon do Rimecu, že to teda beru - za ty 2 hodiny frenetického běhání už mi volali alespoň 10x.
Jinými slovy - NESTÍHAČKA, STRES...
Původní variantu nabízenou agenturou, a sice že bych podepsal kontrakt až na letišti, fakt zavrhuju - na pročtení smlouvy to chce opravdu klid.
Po cestě do agentury mi volá pan Krasický s upřesňujícími informacemi.
Naplň práce, lokalita, ubytovaní, mzda.
Supervisor, Kilkenny, barák zdarma, £3,50/hod.
Co?!?
Podlomily se mi nohy.
Pro tohle se honím jako debil?
Kurva!
Manuálům se dává minimální mzda - za tohle jsem počítal alespoň libru navíc!
Jsem fakt kretén...
Ať už jsem byl v sebevětším stresu, na tohle jsem se ale měl ptát ze všeho nejdřív!
Uff...
Uvidím, co půjde uhádat v agentuře.
Jestli jim fakt hoří koudel u zadku, tak by sakra mohli dát víc...
NEDALI.
Po 10 minutách čekání na recepci mě vyzvedl pan Krasický a odvedl za personalistkou - slečnou Strnadovou. Ta přede mě položila papíry a odešla hledat můj životopis.
PO ČTVRT HODINĚ SE VRÁTILA, ŽE HO NEMŮŽE NAJÍT.
"Pipka. Hlavně že jsem jí ho posílal dvakrát", brblám si.
Nadiktoval jsem ji ho.
Vysvětlila mi, jaké výhody přináší práce pod agenturou Rimec (Atlanco):
- Žádné poplatky za dopravu (pokud pracuju tak jak mám a neukončím smlouvu předčasně),
- žádné poplatky za ubytování (hodinová mzda na kontraktu už je v čistém, snížena o veškeré platby),
- není potřeba mít s sebou peníze do začátku (tohle jsem nepochopil - jíst budu jako do 1. výplaty vzduch? Ale budiž..),
- odvoz do a ze zaměstnání
- agentura plně hradí zdravotní pojištění
"Nemá smysl vám něco zamlčovat, takže vám radši říkám věci tak jak jsou", povídá slečna Strnadová.
JSEM DOJAT.
V krátkosti mi přetlumočila, co agentura sleduje jednotlivými body ve smlouvě.
Dělám si poznámky.
Po jejím výkladu jsem v rychlosti pročetl český i anglický text kontraktu - na první pohled žádné nesrovnalosti.
Evidentně spěchala - ale být v pátek touhle dobou ještě v práci, spěchal bych taky.
Zeptal jsem se ještě na pár věcí - nevěděla. Prý mi potom řekne pan Krasický.
OK.
PODEPSAL JSEM.
Slečna Strnadová zmizela a záhy se objevil pan Krasický.
Dozvídám se podrobnosti ohledně letu.
"Nějaké otázky?"
"PLAT."
"Já vím, že to není nic moc", začal.
"Ale upřímně - pro nás jste cizí člověk, neznáme vás. A nemáte kvalifikaci. Na druhou stranu nebudete pracovat tak tvrdě jako ostatní, vy jste supervisor. Vaší náplní práce je pomoc při překonávání jazykové bariéry ve fabrice a na úřadech. Budete ostatním zakládat bankovní účty, vyřizovat různé formality... Občas vás samozřejmě dají i na nějaké pomocné práce, abyste měl pokrytou osmihodinovou pracovní dobu. Ale víte co - když s vámi bude zaměstnavatel spokojený, může vám mzdu zvýšit. To už není problém".
"OK. Dáte mi kopii smlouvy? Vaše kolegyně ji asi omylem sebrala."
"My ji teď posíláme do Dublinu. Tam ji podepíšou a pak vám ji hned osobně předá váš supervisor".
"Nadřízeným supervisora je supervisor? Tak v tomhle máš hochu trochu zmatek", napadá mě.
Jak se ukázalo o 3 dny později, NEMĚL.
Na další otázky ohledně práce se tvářil docela překvapeně:
"To já nevím, to vám přece měla říct slečna Strnadová".
Rychle zopakoval čas a číslo letu a zdvořile se rozloučil:
"V neděli v půl deváté ráno na letišti!"
Teď zpátky do práce odevzdat služební telefon, vyčistit po sobě firemní počítač a hurá na vlak domů!
Večer hospoda s klukama z kapely.
V sobotu dopoledne koupit montérky, slovník a Lonely Planet.
Prodat bubny a svoje PC, abych měl alespoň nějaké prachy s sebou (a zanechal svůj český účet s kladným zůstatkem).
Rozloučit se s kým se dá, vyklidit svůj byt pro případného podnájemníka a sbalit se.
Tohle v životě nemůžu stihnout...
STIHL JSEM.
Po dvou a půl hodinách spánku zvoní budík...
V 6:45 házím baťoh do auta a vyrážím s rodinou na letiště.
Ještě z terminálu rychle volám pár kamarádům, se kterými jsem se nestihl rozloučit, že na půl roku odlétám. Do Irska...
|