|
|
V následujích devíti kapitolách naleznete chronologický sled událostí. Těm z vás, kteří již pobývají v zahraničí déle, může spousta věcí připadat naprosto banálních. Můžete se pozastavovat nad nevědomostí a naivitou jak mou, tak mých kolegů.
Každý ale někdy začínal...
Dnes už jsem také zkušenější a vidím i spoustu kopanců ze své strany. Avšak i kdyby jich bylo sebevíc - nelegální praktiky Rimecu a Atlanca to neomlouvá...
1. díl - Odlet
2. díl - London/Stansted - přestup
3. díl - Zapojení do pracovního procesu
4. díl - Kuřácké peklo
5. díl - Příjezd Daddyho Weldera
6. díl - Bankovnictví na irský způsob
7. díl - Richard má padáka
8. díl - Jaroslav
9. díl - Epilog
18.9.2005 Přestup London/Stansted - Dublin
Vylezli jsme z letadla, posbírali bágly a šli ze všeho nejdříve najít check-in Ryanair.
PRVNÍ PROBLÉM - confirmation number je pouze na mou letenku a slečna na check-in mi jasně dává najevo, že to je náš boj. Volám Krasickému, že Tomáš a David potřebují vlastní confirmation number, jinak jsou bez letenky.
"A to vám ho tam jako nemůžou najít?"
"Kdyby jo, tak nevolám..."
"Hmm. Já ho u sebe nemám, tak tam počkejte. Jedu do kanceláře. Jestě vám zavolám", řekl nasraně a zavěsil.
"No, začíná to hezky", zašklebil se Tomáš.
Krasický volal zpátky asi za 20 minut. Že to číslo našel. A že mi ho pošle textovkou.
"Doufám, že už to bude bez problému. Kdyby něco tak zavolej", přešel automaticky na tykání.
"Hodně štěstí", řekl na rozloučenou a zavěsil.
Tak to by bylo. Šli jsme ven na cigáro a přerovnat věci v báglech, protože David měl nadváhu. Což sice v Praze prošlo, ale tady už bychom to neuhádali.
"Kolik vám Krasický říkal, že je limit?", ptám se kluků.
"Dvacet kilo", odpovídají oba současně.
"Mě taky. Tak něco můžeme dát ke mě, mám zatím jenom 15".
Přerovnáváme bágly a jdem znova na Check-in. První já. Hazím bágl na váhu - 21 kilo.
"No, tohle snad ještě projde."
NEPROŠLO.
Dvacetikilový limit měl EasyJet, kterým jsme přilétli. Ryanair má bohužel jen 15.
"Kurva, to jsou kokoti", zabručel David. "A ten Krasickej taky! To nám to jako nemohl říct?"
Jdu potupně zaplatit na "Information Desk". Upps. Eura neberou, libry nemám.
Moc pěkný. Vytahuju platební kartu.
"Tak babčo, za kolik?", brblám si směrem k postarší paní za přepážkou.
"23 Liber".
"Trochu předražená, na svůj věk...", ulevím si česky po cestě zpátky k hezké, leč silně arogantní blondýnce na Check-in.
To ještě netuším, že o 5minut později PŮJDU ZAPLATIT ZNOVU, protože kluci jsou na tom ještě hůř než já. Nemaní ani platební kartu.
"72 Liber", oznamuje mi babča s neskrývanou radostí.
KURVA.
To zabolelo...
Krasickému už radši nevolám - znám se. Určitě bych mu řekl něco VELMI NELICHOTIVÉHO...
18.9.2005 Přílet
Dle domluvených instrukcí nás v letištní hale u křiklavě červeného stánku Vodafone čekal šofér s cedulkou Atlanco.
"Konečně první věc bez problému", napadá nás při nasedání do taxíku.
O 1 a půl hodinu později bohužel šofér mou domněnku vyvrátil nesmělou otázkou:
"Tak jsme v Kilkenny, kam teď?"
Vytočil jsem číslo Adriana z Atlanca, které mi dal Krasický.
"Číslo, které voláte, není dostupné", informoval mě ženský hlas ze sluchátka.
Pokrčil jsem rameny a dal šoférovi telefon k uchu, ať se taky pobaví.
Něco zabručel, Zabočil k benzince, vylezl z auta a zmizel...
Vrátil se za 5 minut. Usedl za volant a s nejistým výrazem ve tváři pravil:
"Možná vím, kde to je". A rozjel se k Lintownu...
18.9.2005 Ubytovaní
Lintown je nová čtvrť obytných domků, jeden jako druhý.
Šofér jezdí zuřivě stále dokola a hledá.
Počtvrté míjíme malé parkoviště, když si všímám nesměle mávajícího člověka.
Zastavujeme.
Nesměle mávající člověk se představuje jako Adrian. V saku a kravatě, něco kolem pětatřicítky. Vede nás k rohovému domku s cedulí "Sale Agreed".
Vcházíme dovnitř a porozhlížíme se, kdeže to máme následujících 6 měsíců bydlet.
0bývák, pěkná kuchyň, hajzlík, venku pidizahrádka se zahradním domkem, nahoře 3 ložnice a koupelka. Docela paráda.
Adrian nám předává klíče a kód k alarmu, sděluje pár základních informací a pomalu se s námi loučí:
"Vyzvednu vás ráno před osmou, mějte se."
"By..", zaboucháváme dveře.
Pro pobavení sousedů následuje test alarmu, sprcha, vybalování věcí, večeře. Je o čem si povídat.
David loví ze své sedmadvacetikilové tašky slivovici...
19.9.2005 Pondělí - První den v práci
Za deset osm zvoní Adrian u dveří. Zamykáme barák a sedáme do auta.
"Pěkný kus cesty, ještě že agentura slíbila odvoz do a ze zaměstnání", říkám klukům.
TO BYLO NAPOSLED, CO JSME DO PRÁCE JELI AUTEM.
Vjíždíme do areálu Duggan Steel. Adrian vystupuje z auta a vchází dovnitř, vyřídit nějaké formality. Po čtvrt hodině se pro nás vrací a jdeme všíchni do kanclu.
Vítá nás Ian White, manager.
Následuje úvodní školení bezpečnosti. Nejprve 2 filmy na videu, poté přichází další člověk a seznamuje nás se vším ostatním.
Překládám, až se ze mě kouří. Moje angličtina není dokonalá, ale bojuju, jak se dá.
Po obědě pro změnu školení.
Ještě chvíli a budu mít zavařenej mozek...
Jsou 3 hodiny odpoledne a vypadá to, že školení se chýlí k závěru.
"Na to, jaký jsem měl z toho strach, zvládám až moc dobře", napadá mě právě ve chvíli, kdy školitel otevírá novou prezentaci s názvem Chraňte svá záda.
Hned na prvním obrázku je detailní průřez páteří, s pojmenováním všech kostí a dalších podivností.
"A už je to tady", čtou mi kluci z očí.
"Tohle všechno umět pojmenovat, tak můžu jít z fleku trénovat vozíčkáře na běh přes překážky", šklebím se.
Následuje půlhodina, kdy netuším, o čem ten mamlas mluví a kluci pro změnu netuší, o čem to mluvím já...
Takhle jsem se nepotil ani u maturity.
Uff.
Jestli vše ostatní půjde ve stejném duchu, tak ze mě je za půl roku rodilý anglický mluvčí.
TO BYLO NAPOSLED, KDY JSEM KE SVÉ PRÁCI POTŘEBOVAL ANGLIČTINU...
Je něco po půl čtvrté. Už v montérkách procházíme fabrikou a nakonec se zastavujeme v zadní hale, kde 2 chlapi na stroji stříhají plech. Do zbytku pracovní doby nejprve koukáme, pak pomáháme...
Je něco po páté hodině.
"Kurva, co je? Ve smlouvě mám 40 hodin týdně, oběd se nepočítá, takže v půl páté měla být padla, ne?", koukáme na sebe s klukama.
Zkouším se ptát místních - krčí rameny.
Ve čtvrt na šest tedy opouštíme fabriku a jdeme domů. Cesta trvá přesně 30 minut.
Večer pro změnu testujeme alarm a probíráme, co vše bude potřeba zítra zjistit - shodujeme se na požadování nějakého dokladu o zaplaceném zdravotním pojištění. Taky bude potřeba něco udělat s kotlem - v baráku je pěkná zima.
|