|
|
V následujích devíti kapitolách naleznete chronologický sled událostí. Těm z vás, kteří již pobývají v zahraničí déle, může spousta věcí připadat naprosto banálních. Můžete se pozastavovat nad nevědomostí a naivitou jak mou, tak mých kolegů.
Každý ale někdy začínal...
Dnes už jsem také zkušenější a vidím i spoustu kopanců ze své strany. Avšak i kdyby jich bylo sebevíc - nelegální praktiky Rimecu a Atlanca to neomlouvá...
1. díl - Odlet
2. díl - London/Stansted - přestup
3. díl - Zapojení do pracovního procesu
4. díl - Kuřácké peklo
5. díl - Příjezd Daddyho Weldera
6. díl - Bankovnictví na irský způsob
7. díl - Richard má padáka
8. díl - Jaroslav
9. díl - Epilog
20.9.2005 Úterý - Zapojení do pracovního procesu
Ráno se převlékáme ještě v kanceláři Iana, protože pro nás ještě nemají skříňky. Vyplňujeme další lejstra - vedle jména každého z nás je uvedeno jeho pracovní zařazení
Všichni jsme tu jako GENERAL OPERATIVE. Taky dobrý.
Jdeme na halu - mě s Tomášem si nechávají hned vpředu u stříhačky na pásovinu z doby kamenné.
Davida si odvádějí do zadní haly, kde jsme dělali včera.
Drobný snědý mužík špinavý až za ušima nás seznamuje s náplní práce pro dnešní den.
Máme stříhat šestku pásovinu po 175mm a pak do ní vyrazit 2 díry.
Říkají tomu cleats.
Ptám se, kolik jich máme nastříhat.
Drobný snědý mužík zamumlal něco jako:
"Řekneme vám, až jich bude dost...", a zmizel.
Jak se ukázalo o pár dnů později - cleats NENÍ NIKDY DOST.
Jinak drobný snědý mužík se jmenuje Kevin, ale u nás si ihned získává přezdívku Ferda, práce všeho druhu. Funguje tu totiž jako údržbář a vrtá se fakt úplně ve všem...
Na obědě se domlouváme, že dneska na přesčasy kašlem. Přesně v půl páté se tedy scházíme znovu v kantýně a převlékáme se do civilu. Já i Tomáš už máme cleats plné zuby, David na tom není o moc líp.
Byli jsme právě na odchodu, když kde se vzal tu se vzal, nečekán a nezván, ve dveřích stál Ian.
"Vy dneska končíte dřív?"
"Jak to myslíš?", ptám se. "Osm hodin jsme odmakali, tak končíme - potřebujem si zařídit spoustu věcí".
"Ale víš o tom, že máte odpracovat min. 45 hod. týdně?"
"To slyším prvně", hrklo ve mě. "Ve smlouvě jsme podepsali 40 hodin", slyším se říkat a v duchu přemýšlím, jak mu to asi dokážu, když žádnou smlouvu zatím nemám.
Nakonec se shodujeme, že tohle musíme řešit my s agenturou - ta se prý Dugganům zavázala, že budeme makat o 5 hodin týdně víc.
Cestou do města volám Adrianovi - prý naše smlouvy ještě nedostali, takže neví. Ale určitě to prý je chyba - musíme makat minimálně 45 hodin.
To už se ve mě začíná všechno pěnit. Ptám se na zdravotní pojištění - jestli můžeme dostat jakýkoliv doklad, že ho za nás hradí.
Nechápe.
"Ve středu se vrátí z dovolené Richard a ten vám všechno vysvětlí česky", dozvídám se.
"OK, ať s sebou vezme něco ohledně toho zdravotního pojištění a naše smlouvy - snad není takový problém si je nechat znovu odfaxovat", loučím se s Adrianem a ukončuju hovor.
Po cestě vše probíráme s klukama a jsme na agenturu pěkně nasraní. Nemáme smlouvy, pojištění, NIC.
A v baráku je kurevská zima..
21.9.2005 Středa - setkání s Richardem
Richard dorazil hned ráno. Chvíli byl zalezlej u Iana v kanclu, pak si nás vzal do kantýny.
"Prej jste měli nějakej problém?", začal vyzvídat.
Informujeme ho o nedorozumnění s pracovní dobou.
"Vy nechcete dělat přesčasy?", ptá se Richard.
"O to tu přece nejde, jde o princip!"
Následuje podobná přednáška, jakou jsme absolvovali se slečnou Strnadovou, ale obsah je kupodivu jiný.
Žádná doprava do zaměstnání. Dělat se musí minimálně 45 hodin. Ale co je nad 40 hodin, to je placené jako přesčas. Divná strategie.
Ptáme se na pracovní smlouvy - samozřejmě žádné ještě nemá. Doklad o pojištění taky ne, ale to prý není potřeba.
NECHÁPEME.
"No, to máte v Irsku automaticky, jakmile začnete pracovat", povídá.
"Na základě čeho? Co máme jako říct u doktora?"
"No, stačí říct, že pracuješ v Duggan Steel".
"To mi nestačí - musím přec mít nějaký doklad, registrační číslo, nebo tak něco, sakra!", začínám se rozčilovat.
"Za pár dní dostanete PPSko, to tu je jako doklad..."
"Takže jestli to dobře chápu - než ho dostanem, nejsme pojištění", konstatuje Tomáš.
"Hmm, ale takhle se to říct nedá", začíná Richard mlžit.
"Oni vás prostě v případě úrazu musí ošetřit."
"No dobře. Takže se nemůže stát, že po nás pak někdo bude zpětně požadovat zaplacení za ošetření?", ptá se David.
Na co všechno se vůbec to pojištění vztahuje?", skáču mu do řeči, ještě než Richard stačí odpovědět.
"No, na moc věcí vlastně ne. V podstatě jenom na akutní ošetření a tak", odpovídá s ledovým klidem a na Davidovi je vidět, že má chuť mu rozbít hubu.
A JSME ZASE TAM, KDE JSME BYLI.
Oznamuju Richardovi, že zatím se agentura moc nepředvedla a že na takové jednání nejsem zvyklej. A zvykat si nebudu. Jestli se honem rychle nedají dohromady, tak končím.
Richard slíbil, že promluví s českým Rimecem a šel telefonovat před fabriku.
Chvíli jsme s klukama probírali další strategii a pak šli za ním.
Přátelsky se zrovna bavil s Krasickým. Zaslechl jsem jenom útržek: "To se mu nemůžeš divit, jestli dělal technika v Eurotelu a vy ho pošlete stříhat plech..."
Podíval se na mě: "Hele, on je zrovna tady, tak já ti ho předám", podával mi s úlevou telefon.
"Bláha, prosim".
"Krasický, dobrý den. Já vám předám slečnu Strnadovou, vyříkejte si to spolu.. "
"Strnadová, dobrý den."
V krátkosti jí vysvětluju, že pod pojmem supervisor si představuju opravdu něco jiného, než dělat díry do pásoviny.
Přichází ke slovu efektivní komunikace - Strnadová mění tón hlasu a odvádí hovor od tématu otázkou: "Takže vy jste se zaměstnavatelem nespokojený?"
"Nikoli. Já jsem nespokojený s vámi!", rychle vracím téma zpátky. "Jde mi o to, že nedržíte slovo! V pátek jsme se bavili o mé náplni práce, o plném zdravotním pojištění, dopravě do zaměstnání atd... A teď se dozvídám, že jste lhali! Kde jsou naše pracovní smlouvy?!"
"To mě mrzí, asi došlo k nějakému nedorozumnění - neměli jsme o zaměstnavateli potřebné informace. Pracovní smlouvy dáme samozřejmě do pořádku", ujišťuje mě.
"Když už mluvíme o nedorozumnění - nepovídala jste mi náhodou, že musím odpracovat 40 hodin, ale nikdo mě nemůže nutit dělat víc?", odpovídám.
"A vy nechcete dělat přesčasy?", zkouší to znovu.
Tohle fakt nemá cenu. Informuju jí, že zvažuju ukončení smlouvy. Omluvila se. Konstatuji, že omluva je sice příjemná věc, ale že bych daleko více ocenil, kdyby dala věci do pořádku.
Znovu se omluvila. Po chíli končíme. Žádný vítěz, žádný poražený...
Kouknul jsem na Richarda, co on na to.
"Už musím jet", vypadlo z něj a přikrčil ramena.
"Co s tím kotlem?," ptám se rychle.
Dostávám odpověď, že netuší.
"Jste kluci šikovní, nějak si s tím pohrajte...", dodává.
Návštěva českého zástupce agentury tedy rozhodně žádné rozzuzlení nepřinesla, spíše naopak.
Po návratu domů se potřebuju něčím uklidnit - vrhám se na kotel. Po několika dílčích neúspěších se nám jej nakonec společnými silami daří zprovoznit. Radost velikou z toho má zejména Tomáš, který poprvé odhaluje pupek. Od té chvíle mu nikdo již neřekne jinak, než Ruda Pivrnec.
|